Neurolingvistika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Neurolingvistika je pomezní disciplína, která zkoumá především poruchy řeči způsobené poškozením mozku. Pěstují ji především neurologové, logopedové a psychiatři.

Většina poznatků důležitých pro neurolingvistiku je od jejího počátku (1861, Pierre Paul Broca) až dodnes získávána při operacích mozku, a to většinou nějak postiženého, ať už zraněním, onemocněním nebo vývojovou vadou. Hlavním cílem této vědní disciplíny je také dodnes odstraňovat nebo alespoň minimalizovat následky takových postižení a umožnit pacientům, aby se jejich řečová činnost pokud možno v co nejvyšší míře obnovila.

Poruchy, kterými se neurolingvistika zabývá:

• afázie, vady řeči způsobené poškozením centrálního nervového systému. Dělí se na senzorické, totální a motorické, a to podle toho, která část je poškozena (vstupní, centrální nebo výstupní)
• poruchy řeči způsobené poškozením sluchu či mluvidel. Pokud není sluchový analyzátor dostatečně vyvinut, následkem bývá nedoslýchavost nebo hluchota; ty u dětí zpomalují rozvoj jak myšlení, tak i řeči.
• vady výslovnosti; typická je kupříkladu dyslálie (patlavost, nesprávná výslovnost hlásek, v češtině se jedná především o chybnou výslovnost hlásky ř), rinolálie (tj. huhňavost, nosová výslovnost hlásek) či koktavost
• vývojové poruchy jako dyslexie (neschopnost naučit se číst) a dysgrafie (potíže s psaním)
• poruchy řeči jako echolálie (ozvěnovité opakování) nebo perseverace (tvrdošíjné opakování po sobě samém) způsobené duševními nemocemi
• vady řeči typu makrofonie (nadměrně silný hlas) způsobené nervovými onemocněními