Německé císařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Němeská říše Deutsches Reich ←  1871 – 1918  → vlajka znak
geografie Německé císařství 1871-1918
hlavní město:	Berlín
rozloha:	540 858 km² (roku 1910)
obyvatelstvo
počet obyvatel:	1871: 41 058 792 1890: 49 428 470 1910: 64 925 993
jazyky:	němčina
státní útvar
státní zřízení:	konstituční monarchie
předcházející státy: Severoněmecký spolek nástupnické státy: Výmarská republika

Německé císařství (oficiálním názvem Německá říše, německy Deutsches Reich) bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce.

Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce a v jeho čele stanuli pruští Hohenzollernové. Prvním císařem se stal Vilém I. a říšským kancléřem Otto von Bismarck. Vilém I. panoval do roku 1888 kdy nastoupil na německý trůn jeho syn Fridrich III., který zemřel ještě téhož roku, takže na trůn nastoupil Vilém II., který vládl jakožto poslední císař do roku 1918, kdy abdikoval. Téhož roku německé císařství zaniklo.

Obsah 1 Charakteristika 2 Vznik císařství 3 Politika Německého císařství 3.1 Vnitřní politika 3.2 Zahraniční politika 4 První světová válka a zánik císařství 5 Němečtí císařové 6 Poznámky

[editovat] Charakteristika

Německé císařství zahrnoval 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck).

I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod, bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadala, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.^[1]

Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a Kulturkampf, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií.

Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Viléma II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek nakonec izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.

[editovat] Vznik císařství

O německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“. Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. Ve válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku,(1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein). Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto Prusko-Rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitvu svedlo s rakouskou armádou u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena. Důsledkem byl vznik tzv. Severoněmeckého spolku, kterému šéfovalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř - Francie. Ovšem aby nevypadal Bismarck jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi IIi. dostala tzv. Emžská depeše, která ho měla vlákat do války. Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. V roce 1870 vypukla Prusko-francouzská válka, jejíž rozhodující bitva proběhla u francouzského Sedanu. Francie byla poražena a následky pro ní byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo v Paříži. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Pro Francii byla tato porážka a její následky natolik ponižující, že to byl jeden z důvodů pro rozpoutání první světové války.

[editovat] Politika Německého císařství

[editovat] Vnitřní politika

Německé císařství bylo federací států, občas nazývaným jako quasi-konstituční monarchie, v čele s králi pruskými jako dědičnými předsedy majícími titul německého císaře (něm. Deutscher Kaiser). Oficiálním jazykem byl němčina. Stát byl díky svému válečnému vzniku militaristický stát, kde byla služba v armádě považována za čest. Hlavní náplní vnitřní politiky byl takzvaný Kulturkampf (boj protestantských elit proti katolické církvi), germanizace neněmeckých obyvatel (Poláci, Francouzi) a zárodky sociálního státu ve snaze předejít sociálním nepokojům.

[editovat] Zahraniční politika

V zahraniční politice se snažilo Německo o kolonizaci zámořských území, ovšem díky pozdnímu vzniku toho na něj mnoho nezbylo (Namibie, Tanzanie, Kamerun, Togo) a většinu území si již rozebrala Velká Británie spolu s Francií. S těmito zeměmi Německo soutěžilo nejen ekonomicky (Německo, Velká Británie, Francie a USA byly největší světové mocnosti), ale i vojensky. Německo si vybudovalo největší a nejlepší armádu na světě a spojilo se s Rakouskem-Uherskem, Osmanskou říší a Bulharskem ve vojenské alianci - Trojspolku.

[editovat] První světová válka a zánik císařství

V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (VB, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, díky které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28.6. 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu. Díky tomuto atentátu vznikla první světová válka. Přes značný postup byly německé armády zadrženy Francouzi na řece Marně. Německo bylo nuceno bojovat na 2 frontách (západ: Francie, VB - východ: Rusko). Díky námořní blokádě začalo Německo už od roku 1915 hladovět. Rusko sice v roce 1917 odstoupilo, ovšem díky vstupu USA do války v témže roce bylo jasné, že Německo nemůže vyhrát. V listopadu se úplně vyčerpané Německo vzdalo. Díky revoluci v Berlíně prchl císař Vilém II. Pruský do Holandska, což byl konec císařství.

[editovat] Němečtí císařové

• 1871 - 1888: Vilém I.
• 1888 - 1888: Fridrich III.
• 1888 - 1918: Vilém II.

[editovat] Poznámky

1. ↑ F.-W. Henning: Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.