Šabat
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Šabat (hebrejsky: שבת, od kořene ש-ב-ת, ustat, odpočinout) je v judaismu sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Šabat je nejdůležitější svátek v judaismu (o post nejvyššího se dělí s Jom kipur), jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů.
Obsah |
[editovat] V Bibli
[editovat] Ustanovení šabatu v Tóře
Ustanovení šabatu vychází z biblické zprávy o stvoření světa v Gn 1,1-2,3, kde je závěr stvoření popisován takto:
| „ | Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. | “ |
| — Genesis 2,1-3; ČEP | ||
Ačkoli v tomto verši není šabat přímo zmíněn, je řečeno, že כִּי בוֹ שָׁבַת מִכָּל מְלַאכְתּוֹ (ki vo šavat mi-kol melachto, dosl: neboť v něm ustal od veškerého díla svého). Další zmínka o sedmém dni a jeho mimořádné důležitosti pochází z Ex 16,28:
| „ | Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů? Hleďte, vždyť Hospodin vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa.“ Lid tedy sedmého dne odpočíval. | “ |
| — Exodus 16,28-30; ČEP | ||
Zde se poprvé v Bibli objevuje myšlenka imitatio Dei (lat. dosl. „napodobování Boha“) - Boží lid má nejen právo ale i povinnost odpočívat o sedmém dni, stejně jako Bůh při stvoření a napodobovat tak jeho chování. Čtvrté přikázání Desatera již jen ustanovuje jako obecné pravidlo to, co bylo řečeno výše, totiž že sedmý den v týdnu (poprvé je zde nazván jako יוֹם הַשַּׁבָּת, Jom ha-šabat, den odpočinku) má zvláštní postavení v Božím stvořitelském plánu a účastník smlouvy s Bohem má povinnost tuto skutečnost respektovat.
| „ | Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi a všechno, co je v nich , a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. | “ |
| — Exodus 20:8-11 | ||
V knize Deuteronomium se nachází odlišná verze Desatera i přikázání o šabatu:
| „ | Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. | “ |
| — Deuteronomium 5,12-15; ČEP) | ||
Těmito dvěma verzemi se aspekt šabatu rozšiřuje - na jedné straně má sloužit jako připomenutí stvoření světa (a sloužit tak jako imitatio Dei), na druhé straně připomíná i období Izraele v egyptském otroctví - a v tomto kontextu je již šabat vnímán ne jako povinnost, ale jako dar. Šabat se stává jedním ze znamení smlouvy mezi Izraelem a Bohem, jehož nedodržování má být přísně trestáno jak komunitou (Nu 15,23), tak i Bohem samotným.
[editovat] Prorocké knihy
V době královské máme pouze několik zmínek týkající se šabatu a popisující ho jako den, kdy se neprováděla žádná obchodní nebo pracovní aktivita (Amos 8,5). Šabat je zmiňován společně s Roš chodeš jako den slavnostního shromáždění (Izajáš 1,13) ale hlavní důraz na jeho slavení a dodržování začíná být kladen až v době těsně předexilní (6. stol. př.n.l.). Během babylónského zajetí se pak dodržování šabatu stává jedním z charakteristických znaků judaismu, Ezechiel ve svém proroctví nabádá Izrael k dodržování šabatu a jeho udržení jako udržení svazku s Bohem (Ez 20,12) - v té době se také poprvé objevuje později velmi časté a oblíbené jméno Šabtaj. Tritoizajáš se doknce vyjadřuje o šabatu, který bude dodržován všemi národy, nejen Izraelem (Iz 66,23).
[editovat] V poexilním judaismu
V poexilním období význam šabatu jako svatého dne dále roste. Z původního dne odpočinku a radosti se stává den oddaný Bohu a jeden z předstupňů pozdějšího vykoupení. V rabínském judaismu se objevuje teze, podle které vykoupení a Mesiáš přijdou, až bude celý Izrael řádně dodržovat a světit Šabat (ExR 25,12), případně že šabat je šedesátinou „světa příštího“ - dokonalého světa, jenž nastane po příchodu Mesiáše (Berachot 57b). Během tanaitského období byl mezi některými učenci rozšířen zvyk „vítat“ Šabat jako královnu, která přichází jako nevěsta k Izraeli (Bava Kama 32a). Tato paralela byla přijata z Písně písní a o staletí později oživena v liturgii Kabalat šabat, ustanovenou kabalisty v Safedu v 17. století. Objevuje se též teze, že o šabatu člověk dostává zvláštní, „šabatovou“ duši, podrobně je rozpracován systém zakázaných prací a soubor tradic, z nichž většina se udržela až dodnes.
| „ | Hospodin řekl Mojžíšovi: Mojžíši, mám ve své pokladnici zvláštní a drahocennný dar - šabat. Chtěl bych ho dát Izraeli. Jdi a oznam mu to. | “ |
| — Bejca 16a | ||
[editovat] Tradice a zvyky na šabat
O šabatu je řečno, aby na něj člověk pamatoval (Ex 20,8), aby jej střežil (Dt 5,12) a má jej činit (Ex 31,16, לַעֲשׂוֹת אֶת הַשַּׁבָּת, podle ČEP „dodržovat“). Díky tomu se k šabatu váže řada zvbyků, příkazů a zákazů, z nichž většina je dodržována všemi židy bez ohledu na příslušnost k etnické skupině nebo denominaci, v některých otázkách a zvycích se ale názory liší a rozcházejí. Pro všechny ale stále platí, že šabat je svatý a sváteční den.
[editovat] 39 zakázaných prací
- Podrobnější informace naleznete v článku 39 zakázaných prací.
Nedodržování šabatu bylo po babylónském zajetí a zničení Chrámu vyhodnoceno jako jedna z hlavních příčin událostí pro židovský národ tragických. Poměrně brzy po ustanovení židovské samosprávy v Judsku se začíná vytvářet systém nařízení a zákonů, které budou platné pro šabat, aby byla pokud možno eliminována šance šabat znesvětit. Tento dlouhotrvající proces byl na krátkou dobu završen v Mišně, kde došlo v traktátu Šabat 7,2 k ustavení třiceti devíti zakázaných prací (hebrejsky: ל"ט אבות מלאכה, šlošim ve-tiš’a avot mlacha). Seznam těchto prací je odvozen od výčtu prací (hebrejsky: מְלָאכָה, mlacha) které přikázal Bůh Mojžíšovi při zbudování svatostánku a dán do souvislosti se zákazem práce ( לא תעשה כל מְלָאכָה) o šabatu. Třicet devět prací je nazváno אבות מלאכה avot mlacha - „otcové“ (základní činnosti), neboť kromě nich existují ještě tzv. toldot (dosl. „potomci“, v tomto případě odvozeniny).
Systém 39 zakázaných prací byl ustanoven, aby s ezabránilo sporům a výkladů o tom, co může být považováno za práci a co nikoli. Normou se stala podmínka, že čnnost musí být v Tóře označena jako práce (מְלָאכָה). Při posuzování toho, co je považováno za práci a co nikoli tedy nehraje roli fyzická námaha, kterou člověk při dané činnosti vykoná. Systém byl nadále rozpracován a to až do dnešních dnů. Kromě tohoto základního seznamu existuje celá řada dalších činností které jsou buď zakázány nebo nedoporučeny a člověk by se jim měl o šabatu vyhnout, ať už z důvodu obavy, že by mohlo dojít ke skutečnému porušení zákazu práce, nebo z důvodu znevážení šabatu (dělat některé věci o šabatu je zkrátka považováno za nevhodné, i když nejsou klasifikovány jako „práce“, např. stěhování nábytku uvnitř uzavřené místnosti apod.). Člověk, který dodržřuje zákaz práce o šabatu z náboženských důvodů je označován jako Šomer šabat (pl. Šomrej šabat, sg . f. Šomeret šabat - „střežící šabat“).
[editovat] Další zakázané práce a činnosti
- Mimo práce je zmíněn výslovně zákaz rozdělávání ohně (Ex 35,3) a zákaz cestování (Ex 16,29). Ohledně cestování je výraz „ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa“ vykládán tak, že je možné cestovat v rámci svého města nebo své obce a to do vzdálenosti 2 000 loktů (dnes kolem 1 km). Tuto vzdálenost je možné prodloužit v případě podtřeby o dalších 2 000 loktů tzv. eruvem, v tomto případě eruv chacerot (dosl. „prolnutí dvoran“, způsob, kdy je před šabatem v rámci povolené vzdálenosti 2 000 loktů umístěno jídlo nebo jiný majetek člověka a tím je možné toto místo považovat za „své místo“ - a určit dalších 2 000 loktů od něj).
- O šabatu také platí pravdlo nevykonávat žádnou obchodní činnost nebo finanční transakce - důvodem je především to, že aby byla transakce legální, je třeba podpisu, což je na šabat zakázáno. Dalším důvodem je znevážení šabatu kvůli světským záležitostem.
[editovat] Ohrožení života
V případě ohrožení zdraví nebo života platí pravidlo Pikuach nefeš doche et ha-šabat, tj. „záchrana života odsouvá šabat“, podle kterého je možné jakoukoli z těchto prací nebo činností provést za účelem záchrany lidského života.
[editovat] Polemika proti systému zakázaných prací
Proti tomuto systému existovala pravděpodobně polemika již za dob druhého chrámu. Systém prací neuznávali Esejci, kteří neuznávali ani pravidlo pikuach nefeš. Později se proti rabínskému pojetí vymezili karaité, kteří v pohledu na zákaz práce nejsou jednotní, ale většina vykládá toto nařízení doslovně a nevykonávají vůbec žádnou práci, nevycházejí z domu (neboť doslovně vykládají verš Ex 16,29 „Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa“ a neuznávají systém eruvu), vyhýbají se pohlavnímu styku, nepoužívají elektřinu ani oheň, a to ani v zimních měsících.
[editovat] Postoj konzervativního a liberálního judaismu
Konzervativní judaismus se přikládní k ortodoxnímu pojetí zakázaných prací, nicméně zdůrazňuje, že většina zákazů z poslední doby má pouze charakter doporučení, nikoli závazného nařízení. Progresivní judaismus se k halaše celkově staví velmi rezervovaně a ve většině případů ji vůbec neuznává. Nařízení ohledně zákazu práce o šabatu považuje pouze za symbolické a klade důraz na „etický charakter judaismu“.
[editovat] Zapalování svící
Zapalování světel na šabat vychází ze starověkého zvyku, kdy byl v domě zažehnut před začátkem šabatu zdroj ohně, který bylo možné nadále používat na šabat. V dnešní době se rituál provádí symbolicky zapálením minimálně dvou svící nebo světel. Svíce zapaluje většinou žena nebo paní domu a říká při tom příslušné požehnání. Pokud v domácnosti žije muž sám nebo více mužů, zapaluje svíce muž.
[editovat] Liturgie na šabat
Šabat začíná v pátek se západem slunce. V době kolem soumraku se po odpolední modlitbě mincha (pro všední den) recituje Kabalat šabat, (hebrejsky: Přijetí šabatu). Závěr této liturgie již spadá na páteční večer, kdy začíná samotná večerní modlitba (ma’ariv) pro šabat. Po skončení modlitby se rodina většinou schází u slavnostní večeře, před kterou se říká kiduš nad vínem a požehná se chléb.
V sobotu ráno se v synagoze koná ranní bohoslužba (šacharit) se zvláštními přídavky k Psukej de-zimra a čtením z Tóry. Během čtení je k Tóře vyvoláno minimálně sedm lidí a čte se celá týdenní paraša (oddíl z Tóry). Po šacharit následuje přídavná modlitba pro šabat a svátky (musaf). Tóra se rovněž čte i během odpolední modlitby mincha, kdy jsou vyvoláni pouze tři lidé. V řadě obcí se během odpoledne studují různé náboženské texty, tradičně Pirkej Avot. Šabat končí obřadem, zvaným havdala (dosl. rozdělení), kterým je šabat oddělen od šesti pracovních dnů a začíná nový pracovní týden.
Během šabatu se říká zvláštní sedmé požehnání v Amidě týkající se svatosti dne. Podobné pasáže jsou vsunuty i do požehnání po jídle. Neříkají se žádné kajícné nebo prosebné pasáže (Tachanun, Viduj), které se normálně říkají ve všední dny. Modlitby jsou vedeny ve slavnostním a svátečním duchu, zpívají se zvláštní žalmy určené pro šabat (především žalm 92) Během šacharit si věřící nenavazují tfilin, nosí se pouze talit. Pokud by na šabat připadl půst, odsouvá se buď na čtvrtek nebo neděli. Výjimkou je Jom kipur, během kterého se lidé postí, když připadne na šabat
[editovat] Se’uda šlišit
Zvyk scházet se o šabatu odpoledne na Se’uda šlišit (dosl. třetí hostina) vychází z verše Ex 16,25, kde se třikrát opakuje v souvislosti se sbíráním many na šabat (a tudíž i se stravováním obecně) slovo „dnes“ – z toho bylo odvozeno, že jako zvláštní poctu šabatu má člověk jíst tři hlavní jídla – večeři, oběd a Se’uda šlišit. Se’uda šlišit je jedinou slavnostní hostinou, během které se neříká kiduš. Se’uda šlišit by se neměla konat dříve než mincha a velmi často ústí přímo do ma’ariv a Havdaly. Dnes je Se’uda šlišit jednou z možností, jak příjemně strávit šabat ve společnosti přátel a rodiny a zároveň tak naplnit i Oneg šabat – potěšení ze šabatu.
[editovat] Kiduš levana
Kiduš levana (dosl. „posvěcení luny“) je někdy označováno jako „Birkat levana“ (dosl. „požehnání luny“) a nemá nic společného s požehnáním měsíce kalendářního (Kiduš ha-chodeš), které bylo ustanoveno Sanhedrinem k přesnému stanovení dat v kalendáři. Recituje se v období od novoluní až do úplňku. Měsíc svým cyklem připomíná Izrael – patnáct pokolení uplynulo od Abrahama k Šalamounovi, který dokončil výstavbu Jeruzaléma a Chrámu. Dalších patnáct pokolení uplynulo od Šalamouna k Sidkijášovi, během jehož vlády byl Chrám zničen. Počet pokolení odpovídá dvaceti devíti dnům měsíčního cyklu a stejně tak, jako se měsíc po novoluní opět rozzáří, tak i Izrael povstane pokaždé k novému životu. Při Kiduš levana se měsíc nevítá ani neuctívá, ale slouží jako oslava Boha, jeho stvořitele. Doporučuje se pronášet toto požehnání večer při Moca’ei šabat (rozloučení se šabatem, dosl. odcházení, vyvádění šabatu), kdy jsou lidé ve svátečním rozpoložení. V talmudických dobách bylo zvykem při Kiduš levana tančit – dnes je tento zvyk připomínán, když se lidé postaví na špičky při recitaci verše „tak jako tančím před tebou“, po kterém následuje přání dlouhého života králi Davidovi a pozdravení Šalom alejchem. Kiduš levana a Kiduš ha-chodeš mají svůj původ v období Druhého Chrámu. Tento rituál považuje měsíc za symbol znovuzrození, především znovuzrození a vykoupení Izraele.
[editovat] Zvláštní šabaty
Kromě běžných šabatů existují zvláštní šabaty, které se vztahují ke konkrétním dnům a svátkům.
- Šabat ha-gadol - poslední šabat před svátkem Pesach.
- Šabat Berešit - první šabat po svátku Sukot, kdy se během čtení z Tóry čte paraša Berešit.
[editovat] Bibliografie
- Divecký, J. Židovské svátky – Kalendář od Pesachu do Purimu. Nakladatelství P3K. 2005. 75 s. ISBN 80-903584-3-8
- Lancaster, B. Judaismus. Knižní klub Ikar, Praha, 2000. 247 s. ISBN 80-7202-704-2
- Newman, J., Sivan, G. Judaismus od A do Z. Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4
- Pavlát, L., Šedinová J., Fiedler J. a kolektiv. Židé - dějiny a kultura. Kliment a Mrázek, Praha, 1997. 144 s. ISBN 80-85608-17-0
 |
Související články obsahuje Portál Hebraistika |
| Židovské svátky | |
|---|---|
| Biblické svátky | Šabat | Roš chodeš | Roš ha-šana | Jom kipur | Sukot & Hošana raba | Šmini aceret & Simchat Tóra | Pesach | Počítání omeru | Šavu'ot |
| Poexilní svátky | Chanuka | Tu bi-švat | Purim | Lag ba-Omer | 15. av |
| Moderní svátky | Jom ha-Šoa | Jom ha-Zikaron | Jom ha-Acma'ut | Jom Jerušalajim |
| Postní dny | Půst Gedaljův | Půst Ester | Půst 10. tevetu | Tiš'a be-Av | Půst 17. tamuzu | Půst prvorozených |
| Almanach židovských svátků 2000-2050 | |
