Přemysl Otakar I.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Přemysl Otakar I. | ||
|---|---|---|
| Český kníže a od roku 1198 král | ||
 |
||
| Podobizna Přemysla Otakara I. v bazilice sv. Jiří | ||
| Doba vlády | I. 1192 - 1193 II. 1197 - 1230 |
|
| Korunovace | 24. srpen 1203 | |
| Narození | asi 1155 | |
| Úmrtí | 15. prosinec 1230 (asi 75 let) | |
| Praha | ||
| Pochován | Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha | |
| Přechůdce | I. Václav II. II. Jindřich Břetislav |
|
| Následník | I. Vladislav Jindřich II. Václav I. |
|
| Manželky | I. Adléta Míšeňská (1178-1199) | |
| II. Konstancie Uherská (1199-1230) | ||
| Dynastie | Přemyslovci | |
| Otec | Vladislav II. | |
| Matka | Judita Durynská | |
Přemysl Otakar I. (asi 1155 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, prvním z českých králů, kterým se podařilo zajistit titul i pro své potomky. Byl prvorozeným synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.
Obsah |
[editovat] Před nástupem
V roce 1172 rezignoval otec Přemysla Otakara I. Vladislav II. ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha, nevlastního Přemyslova bratra. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Začal 25 let trvající boj o český knížecí stolec. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Knížetem se stal Soběslav II.
O osudu mladších synů Vladislava II., o Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo jen málo informací. Přemysl v letech 1173-79 pobýval ve vyhnanství na dvoře míšeňských Wettinů, kde se v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Toho roku se také Bedřich stal podruhé knížetem.
V té době byla vláda v českých zemích opět značně problematická, jak mezi vlastními Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků asi pětadvacetiletý Přemysl Otakar I.(tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský. Tato smlouva je tak prvním písemný důkazem o Přemyslovi Otakarovi I. z té doby.
V roce 1182 propukla v českých zemí vzpoura šlechty, Bedřich musel uprchnout za císařem a šlechta zvolila nového knížete – Konráda Otu. Císař do sporu zakročil a všechny zúčastněné zavolal před soud, který se konal téhož roku v Řezně. Spor nakonec vyřešil tak, že se českým knížetem stal opět Bedřich a Konrád Ota se stal markrabětem moravským. Navíc na několik let osamostatnil Moravu a podřídil ji jen říši.
[editovat] Podpora knížete Bedřicha
V létě roku 1185 podnikl Přemysl Otakar I. ve prospěch Bedřicha vojenské výpravy na jižní Moravu. K největší bitvě mezi Čechy a Moravany došlo u moravské Loděnice. Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech. Po prohrané bitvě se Konrád Ota rozhodl pro mírová jednání s Bedřichem a při jejich setkání ve středočeském Kníně v roce 1186 se dohodli, že Konrád Ota zůstane markrabětem moravským, ale že bude podřízen Bedřichovi. Bedřich zajistil za odměnu Konrádovi Otovi nástupnická práva. Výsledkem míru pak byl fakt zajištění celistvosti českých zemí.
Po vyřešení sporu s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další spor Bedřicha, tentokrát s pražským biskupem Jindřichem, který byl zároveň Bedřichův bratranec. Jindřich byl nakonec uznán za říšského knížete, což jej vymanilo z moci českého knížete. Císař Barbarossa tak ještě více rozeštval Přemyslovce a destabilizoval moc v českých zemích.
Po Bedřichově smrti (1189) se vlády ujal Konrád II. Ota, po dlouhé době to byl kníže, který měl také podporu české šlechty. Během jeho krátké vlády (1189 - 1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslu Otakarovi I. a to ani coby svědka při podpisu nějaké důležitější listiny Konráda II.
Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191. Jelikož byl bezdětný, získal titul knížete další Přemyslovec, Václav II., bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po četných sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem se biskup odebral roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI., kde zajistil pro Přemysla Otakara I. knížecí titul a pro jeho mladšího bratra Vladislava Moravu. Sám biskup pak musel zaplatit císaři za toto rozhodnutí 6000 hřiven.
[editovat] Knížetem (1192-1193)
Během svého prvního vládnutí si Přemysl Otakar I. znepřátelil dva nejdůležitější spojence, císaře Jindřicha VI. i pražského biskupa Jindřicha. Spory mezi nimi došly tak daleko, že v červnu 1193 jej císař sesadil a určil českým knížetem biskupa Jindřicha. Tento krok se ale opět nesetkal s pochopením české šlechty a císař Jindřich VI. tak pokračoval v destabilizaci českých zemí po vzoru svého otce. Kníže Jindřich Břetislav po uchopení moci v Čechách vpadl na Moravu, aby sesadil Vladislava a aby si podmanil Moravu. Vládl pak do roku 1197.
O Přemyslu Otakarovi I. se toho příliš z té doby opět neví, pravděpodobně se nejdříve skrýval u svého švagra Albrechta Míšenského a po jeho smrti v roce 1195 pak odešel ke svému příbuznému, k Albrechtovi z Bogenu. 15. června 1197 kníže Jindřich umírá a na jeho místo volí šlechta Vladislava (Přemysla Otakara I. šlechta nezvolila ze strachu z jeho vojska). Záhy, dne 28. září 1197, umírá i císař Jindřich VI. Přemysl Otakar I. se tak stáhl na území Německa, aby zde vytvořil svou armádu, pomocí které se v listopadu téhož roku pokusil dobýt Prahu.
I když měl Vladislav větší a lepší armádu, rozhodl se, že se tajně sejde se svým bratrem a pokusí se sjednat mír. Mír byl 6. prosince 1197 nakonec vyjednán tak, že Vladislav se zřekne knížecího titulu ve prospěch Přemysla a sám bude markrabětem moravským.
[editovat] Podruhé na trůně (1197-1230)
České země se před druhým nástupem Přemysla Otakara I. na český trůn v roce 1197 nacházely ve špatném stavu, který by se dal mezi léty 1172 až 1197 nazvat až kritickým. V čele českých zemí se v krátkém časovém období vystřídalo hned několik panovníků. Přemysl byl ovšem daleko silnějším panovníkem než jeho předchůdce a jestliže jeho předchůdci, přemyslovská knížata ve 12. století, dovolovali římskoněmeckým panovníkům až příliš zasahovat do záležitostí českého státu, obratný politik Přemysl dokázal mistrovsky využít situaci v říši, kde soupeřili o moc Štaufové s Welfy. Obratně manévroval mezi znepřátelenými tábory a postupně si nechal potvrdit královský titul jak od štaufského krále Filipa Švábského, tak od Oty IV. Brunšvického, vzdorokrále z rodu Welfů, a také od papeže Inocence III.
15. srpna 1198 získal Otakar od římskoněmeckého krále Filipa Švábského, který v té době bojoval s Otou IV. Brunšvickým) o post císaře, řadu privilegií, která Přemyslu Otakarovi I. i jeho potomkům zajišťovala dědičné právo na titul krále. Navíc žádný císař Svaté říše římské, ani současný ani budoucí, nebude mít právo volbu krále nijak ovlivňovat a pouze zvoleného krále potvrdí. Volba českého krále tak spočívá pouze na české šlechtě.
Největším problémem těchto privilegií byl fakt, že je dodržoval pouze Filip, který nebyl císařem a jeho protikandidát(Ota IV. Brunšvický) ani papež Inocenc III. svůj souhlas nevydali.[1]Vlivem tohoto tak hrozilo, že úspěch Přemysla Otakara I. tak bude opět dočasný (jako tomu bylo u jeho dvou předchůdců Vratislava II. a Vladislava II.. To se však však naštěstí pro Přemysla i české země nestalo.
Následujícího roku (1199) král zapudil svoji první manželkou a vzal si Konstancii Uherskou. Jeho původní manželka Adléta se s tím nesmířila a stěžovala si u papeže a požádala jej, aby rozvod neuznal. Papež spor předal magdeburskému arcibiskupovi a jeho dvěma opatům.
Dne 1. března 1201 poslal papež Přemyslu Otakarovi I. dopis, ve kterém jej káral za přijetí královského titulu od Filipa, který takovou moc neměl a navíc byl exkomunikován a vybídl ho k tomu, aby se přiklonil k říšskému králi Otovi IV. Brunšvickému), který mu titul krále také potvrdí. Navíc si u Filipa stěžoval bratr první manželky Přemysla Otakara I., míšenský markrabě Dětřich, což způsobilo ochladnutí vztahů mezi Filipem a Přemyslem Otakarem I. Pro přiklonění k Otovi IV. Brunšvickému se Přemysl Otakar I. rozhodl v září roku 1201. V dubnu 1203 podvedený Filip vzal své privilegium udělené Přemyslovi Otakarovi I. zpět a udělil Čechy v léno Děpoltovi III., vzdálenému Přemyslovu příbuznému.
Další akce Filipa Švábského na sebe nenechaly čekat. V květnu téhož roku napadl durynského lankraběte Hermana a jak Přemysl Otakar I., tak i jeho mladší bratr Vladislav coby markrabě moravský mu přišli na pomoc se svou armádou. Poté se připojily jednotky z Uher, kde vládl švagr Přemysla Otakara I. - Emmerich. Filip Švábský si zachránil život útěkem.
[editovat] Korunovace
Na podzim téhož roku se Přemysl Otakar I. setkal s Otou IV. Brunšvickým, který mu za pomoc Hermanovi věnoval stejná privilegia, jaká mu věnoval Filip Švábský roku 1198. K slavností korunovaci došlo dne 24. srpna 1203 a korunoval jej legát Guido. Téhož roku žádal Přemysl po papeži povýšení českého biskupství na arcibiskupství. Svou žádost podložil jednak tím, že nejbližší arcibiskupství je až v Mohuči, které navíc nepoužívá češtinu, dále pak zmínil, že Mohuč je příliš vzdálena od českých zemí a dalším důvodem byl i fakt, že každé království má mít vlastní arcibiskupství. Žádosti ovšem nebylo vyhověno.
Posledním, kdo do té doby nevyslovil svůj souhlas s novou existencí českého království byl papež Inocenc III., který svůj souhlas vyslovil až dne 15. dubna 1204 listem, ve kterém souhlasil se všemi privilegii, které vydal českému králi již dříve Ota IV. Brunšvický.
V červenci 1204 vpadl Filip Švábský opět do Durynska, ve kterém vládl již zmíněný Herman. Jeho území nakonec dobyl a posílen tímto úspěchem vpadl v půli září i do Čech. Přemysl Otakar I. byl donucen ustoupit a nabídnout mír. Filip Švábský nechtěl nic jiného, než aby se Přemysl Otakar I. postavil opět na jeho stranu ve sporu o titul císaře mezi ním a Otou IV. Brunšvickým.[1]. Přemysl Otakar I. byl nucen přijmout a s jeho krokem souhlasil i papež.
Roku 1205 Přemysl Otakar I. vdal svou dceru Markétu (dcera z prvního manželství) ze dánského krále Valdemara II., který byl spojencem Oty IV. Brunšvického. Toho roku se Přemyslovi narodil druhý, tentokrát přeživší syn s Konstancií Václav I. Neutekly ani dva roky života malého Václava a jeho otec mu dohodl sňatek s dcerou Filipa Švábského Kunhutou Štaufskou. Téhož roku se také po několika zdrženích začal řešit rozvod Přemysla Otakara I. s jeho první manželkou Adlétou. Přemysl Otakar I. se nedostavil k soudu a byla na něj uvalena klatba. V tomto místě se soudní pře opět zastavila.
Na jaře 1208 při připravování konečného Filipova úderu proti Otovi IV. však na místo shromáždění armády u Bamberku přichází zdrcující zpráva, že Filip Švábský byl úkladně zabit bavorským falckrabětem.
[editovat] Zlatá bula sicilská
Na jaře 1211 začíná vznikat „společenství“ nepřátel císaře Oty IV. V samém jádru tohoto společenství stál Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup a durynský lantkrabě. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni uvedení zvolili v září téhož roku za říšského krále Fridricha II. Štaufského, který se tak stal Otovým vzdorokrálem.
26. září 1212 udělil Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. v Basileji celkem tři listiny, nejdůležitější z nich byla Zlatá bula sicilská, která zajišťovala jak dědičná práva Přemyslovců na český trůn, tak i nezasahování říšského císaře a celé říše do volby budoucích českých panovníků. České země sice byly lénem říše, ale vliv říšského panovníka na ně byl díky Zlaté bule sicilské prakticky nulový. Posledním velkým privilegiem Zlaté buly bylo privilegium účasti českého krále na volbě německého krále.
Pečeť použitá u listiny nebyla říšská, ale sicilská, protože Fridrich II. v té době říšskou pečeť ještě neměl. Na lícní straně je přesto latinsky psáno: Fridrich, z Boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel říše, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.
České království zůstalo součástí říše, ale na jejích vládcích bylo prakticky nezávislé. Císař nesměl zasahovat do volby krále, pouze ji formálně potvrzoval a uděloval doma zvolenému panovníkovi české země v léno. Čeští králové se postupně stali členy sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili římského panovníka.
Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě jeho volby. Celý jeho plán spočíval v tom, že na shromáždění české šlechty v černu 1216 v Praze někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla Vladislav. Úloha Přemysla měla být v tom, že měl s tímto záměrem souhlasit a mělo to vypadat tak, že o tom nevěděl dopředu, aby to nepopudilo šlechtu, která jako jediná může volit českého krále. Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo).
[editovat] Spor s pražským biskupem
V roce 1216 byl pražským biskupem Ondřej, který téhož roku narychlo opustil Čechy (utekl do Říma) a obvinil Přemysla Otakara I. z toho, že příliš zasahuje do svobody církve. Samotná kurie i s papežem se „na oko“ nepřikláněla ani na jednu stranu, ale bylo očividné, že ve sporu podporovala Ondřeje. Postoj kurie s papežem byl komplikovanější, sice chtěla upevnit svůj vliv v českých zemích, ale na druhou stranu si nechtěla znepřátelit ani Přemysla Otakara I.
Pražský biskup Ondřej si stěžoval především na špatné vybírání desátků, také si stěžoval, že nově přijatí kněží nemají patřičné vzdělaní, dále zmiňoval, že církev je v českých zemích pronásledována a podobně.
Postoj českého krále byl nejprve zásadně negativní a se všemi nařčeními nesouhlasil, později však již v některých případech souhlasil a zavázal se k nápravě těchto prohřešků. Ve sporu s pražským biskupem měl na své straně několik spojenců, mezi kterými byl například pražský děkan Arnold či litoměřický probošt Benedikt. Naopak pražský biskup ztratil většinu svých spojenců a to i řad církve. Větším spojencem mu byl pouze tehdejší papež Honorius III.
Kurie se nakonec dohodla s českým králem na nápravě a jediným, kdo z pře vyšel jako „poražený“ byl právě pražský biskup Ondřej, který se již nemohl vrátit domů do Čech a v Římě, kde pobýval, brzy zemřel. Ondřej, ještě před svým odchodem uvalil nad svou diecézí interdikt. Spor vyřešilo několik smluv, z nichž první se datovala ze dne 11. ledna 1221. V těchto smlouvách byla pražskému biskupství potvrzena všechna předešlá privilegia a svobody. Posledním činem v rámci tohoto sporu bylo shromáždění všech zainteresovaných na Šacké hoře, tedy včetně českého krále a pražského biskupa, kde bylo s konečnou platností vše potvrzeno. Velké privilegium české církve tak vešlo v platnost.
[editovat] Poslední léta života
V srpnu 1222 zemřel králův bratr, markrabě moravský Vladislav Jindřich. Přemysl Otakar I. tak ztratil nejen bratra, kterého ctil ze všech nejvíce, ale i velikého spojence. Během jejich společné vlády (od roku 1197 až po Vladislavovu smrt), kdy Přemysl Otakar I. vládl v Čechách (a kdyby chtěl, mohl i na Moravě, čehož několikrát využil) a Vladislav coby markrabě zase na Moravě, není ani jedna zmínka o jakémkoli sporu mezi nimi.
Díky tomu, že se nepřeli o moc, tak mohli zemi zvelebovat. Z knížectví kdesi na okraji civilizované Evropy tak učinili království, které se v podstatě vymanilo z vlivu a závislosti na Svaté říši římské.
Po smrti Vladislava tak nezbývalo Přemyslovi Otakarovi nic jiného než převzetí moci i nad Moravou, Vladislav totiž nezanechal žádného potomka. Jelikož tedy vládl i na Moravě, zvýšil počet svých inspekčních cest na a při některých z nich vzal i své syny, především Václava, budoucího krále. V jeho nepřítomnosti jej pak zastupoval na Moravě olomoucký biskup Robert.
Někdy v červenci 1224 (neví se přesné datum) ustanovil král markrabětem moravským svého syna z druhého manželství Vladislava. Ten však za tři léta umírá a na jeho místo s určitým časovým zpožděním (způsobené spory s Rakouskem) usedá nejmladší syn Přemysla Otakara I. Přemysl.
V posledních letech života Přemysl Otakar I. podnikl dva větší výpady do Rakouska, a sice ten první v létě roku 1226, které se Rakousku podařilo snadno odrazit, a druhý následoval v létě 1230, těsně před Přemyslovou smrtí. Druhý vpád byl již úspěšnější, české, tedy především moravské jednotky se v Rakousku zdržely několik týdnů.
V roce 1228 nechal Přemysl Otakar nejstaršího syna Václava I. korunovat českým králem, s čímž souhlasil i císař Fridrich II. Štaufský. Byl to jeden z posledních Přemyslových státnických skutků. Dle Palackého „nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku … a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu.“
Přemysl Otakar I. je pohřben na Pražském hradě, původně v bazilice sv. Víta, dnes v kamenné tumbě v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále. Náhrobek hotovil Petr Parléř. Dožil se pravděpodobně nejvyššího věku (asi 75 let) ze všech přemyslovských panovníků.
[editovat] Potomci
S první manželkou Adlétou Míšeňskou (1160? - 1211), se kterou se oženil v roce 1178, měl Přemysl I. čtyři děti:
- Vratislav (před 1181 – po 1225)
- Markéta/Dagmar Dánská (1186? - 1213), královna dánská
- ∞ 1205 Valdemar II. Vítězný (Dánský)
- Božislava
- Hedvika
Se druhou manželkou (1199) Konstancií Uherskou (1181 – 1240) měl Přemysl osm nebo devět dětí:
- Vratislav (1200 – 1201?)
- Judita Přemyslovna († 1230), korutanská vévodkyně
- ∞ 1213 Bernard II. Sponheimský (Korutanský)
- ∞ Jindřich II. Pobožný
- ∞ Markéta z Meranu
[editovat] Genealogie
| Vladislav I. zm. 12. dubna 1125 |
Richenza z Bergu nar. asi 1095 zm. 27. září 1125 |
Ludvík I. Durynský zm. 12. ledna 1140 |
Hedvika z Gudensbergu | ||||||||||
| Vladislav II. nar. asi 1110 zm. 18. ledna 1174 |
Judita Durynská nar. asi 1135 zm. 9. září po 1174 |
||||||||||||
| 1. Adléta Míšeňská nar. po 1160 zm. 2. února 1211 OO 1178 |
Přemysl Otakar I. nar. asi 1155 zm. 15. prosince 1230 |
2 Konstancie Uherská nar. 1181 zm. 6. prosince 1240 OO 1199 |
|||||||||
| 1 | 1 | 1 | 1 | ||||||||
| Vratislav nar. před 1181 zm. po 1225 |
Dagmar Dánská nar. asi 1186 zm. 1213 |
Božislava | Hedvika | ||||||||
| 2 | 2 | 2 | 2 | 2 | |||||||
| Vratislav nar. 1200 zm. asi 1201 |
Judita Přemyslovna zm. 1230 |
Anna Lehnická nar. 1204? zm. 1265 |
Anežka | Václav I. nar. 1205 zm. 1253 |
|||||||
| 2 | 2 | 2 | 2 | ||||||||
| Vladislav nar. 1207 zm. asi 1227 |
Přemysl nar. 1209 zm. 1239 |
Vilemína Česká? nar. 1210 zm. 1281 |
Anežka Česká nar. 1211 zm. 1282 |
||||||||
[editovat] Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Přemysla Otakara I.
 |
Související články obsahuje Portál Středověk |
Čechy
Morava
- Uničov, 1213
- Bruntál, snad 1223
- Opava, před 1224
- Znojmo, snad 1226
- Jemnice, asi už 1227
- Hodonín, asi už 1228
[editovat] Zdroje
[editovat] Bibliografie
- ŽEMLIČKA, J. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha, 2002.
- ŽEMLIČKA, J. Století posledních Přemyslovců, Praha 1986.
- ŽEMLIČKA, J. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu , Praha 1990, vydání první, ISBN 80-205-009-5
[editovat] Reference
- ↑ a b Celý spor mezi Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým spočíval v tom, že Filip byl korunován správnými říšskými korunovačními klenoty, kdežto Ota IV. Brunšvický byl zase korunován na správném místě – v Cáchách a správným člověkem – kolínským arcibiskupem, ale s nesprávnými korunovačními klenoty. V lednu 1205 byl korunován arcibiskupem Adolfem Kolínským říšským králem Filip Švábský (tentokrát vše proběhlo, jak mělo). Papež za trest sesadil Adolfa Kolínského i přes mohutné protesty. Roku 1208 je však Filip zavražděn a na jeho místo usedá jeho sok – Ota IV. Brunšvický. 9. prosince 1212 se stává Fridrich II. Štaufský říšským králem a Ota IV. je v té době již exkomunikován, císařem však zůstává.
[editovat] Externí odkazy
- Přemysl Otakar I. a jeho pečeť, jak je vyobrazen na české dvacetikoruně
- Přemysl Otakar I. - zejména do Zlaté buly sicilské
- Rodokmen Přemyslovců po Přemysla Otakara I.
| Předchůdce: Václav II. |
 |
Český kníže Přemysl Otakar I. 1192-1193 |
|
Nástupce: Jindřich Břetislav |
| Předchůdce: Vladislav Jindřich |
|
Český kníže Přemysl Otakar I. 1197-1198 (poté král) |
|
Nástupce: - |
| Předchůdce: Vladislav II. |
|
Český král Přemysl Otakar I. 1198-1230 |
|
Nástupce: Václav I. |
