Historiografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Portál – Hlavní článek – Kategorie

Clio, múza historie, na Vermeerově obraze Alegorie malířství

Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.

Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.

Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.

Historický výzkum, tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.

Obsah

1 Historické prameny
- 1.1 Rozdělení historických pramenů
2 Metody zkoumání
3 Pomocné vědy historické
4 Historie podle kontinentů
5 Historie podle časového období
6 (Mezní) historické disciplíny
7 Historické školy
8 Související články

[editovat] Historické prameny

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

[editovat] Rozdělení historických pramenů

Prameny je možné rozdělit podle několika hledisek: dle původu pramene (památky, pozůstatky a tradice, prameny), dle formálních znaků (písemné, nepsané, ústní), dle informační struktury (bezprostřední, zprostředkované), dle typu (písemné, hmotné, etnografické, ústní, lingvistické, fonografické, filmové a fotografické) a konečně dle obsahu (ergotechnické – ekonomika, sociotechnické – společnost, psychotechnické – vědomí, tradice).

[editovat] Písemné prameny

psané prameny institucionálního původu
- normativní prameny (právní dokumenty): zákoníky, právní příručky
- diplomatické prameny: listiny, listy, akta
- správní a hospodářské prameny: aktový materiál, účty, soupisy půdy, povinností a obyvatelstva, berní rejstříky…
psané prameny soukromého původu
- literární a písemná pozůstalost: teologické a vědecké prameny
- osobní korespondence
- osobní deníky
narativní (a) literární psané prameny
- historiografie (dějepisectví): kroniky, letopisy
- hagiografie: legendy
- krásná literatura: romány, fikce

[editovat] Nepsané prameny

hmotné prameny: kosterní pozůstatky, výtvory lidské práce
obrazové prameny: kresby, kartografické materiály
audiovizuální prameny: rozličná záznamová média

[editovat] Ústní prameny

tradiční prameny: mytologie, ústní lidová slovesnost
oral history

[editovat] Metody zkoumání

Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:

heuristika (shromáždění relevantních zdrojů)
- bibliografie
kritika pramenů
- přímá
- nepřímá
- genealogická
- filologická
- geografická
- retrogresivní
- progresivní
- statistická
- srovnávací
interpretace (analýza, výkladové rozvinutí)
- chronologická
- teritoriální
syntéza (závěrečné shrnutí)
- orální historie

[editovat] Pomocné vědy historické

Historiografii slouží k poznání pomocné vědy historické:

archeologie (zkoumá dějiny na základě hmotných pramenů)
numismatika (zkoumá platební prostředky - peníze)
heraldika (zkoumá erby a znaky)
genealogie (zkoumá vývoj rodů a vztah mezi rodově příbuznými jedinci)
paleografie (zkoumá vývoj a druhy písma, snaží se o správné čtení a lokální i časové zařazení písemných pramenů)
diplomatika (zkoumá úřední písemné prameny z pohledu obsahové struktury textu i z pohledu vnějšího, tj. formy, a to jako produkt určitého právního, sociálního a kulturního prostředí, přičemž současně zjišťuje i pravost dokumentů a sleduje i dějiny institucí, které tyto dokumenty vyprodukovaly)
chronologie (zkoumá způsoby měření času v dějinách a přepočítává staré datovací systémy na dnešní)
sfragistika (zkoumá pečeti)
metrologie (nauka o soustavách měr vah)
epigrafika (vznikla z paleografie, zkoumá nápisy na tzv. archeologických či nepaleografických látkách, tedy v kameni, na kovech, hlíně, dřevě, stěnách atd.)
faleristika (zkoumá řády a vyznamenání)
filigránologie (zkoumá průsvitky v papírech)
kodikologie (zkoumá středověké rukopisy neúřední povahy)
kampanologie (zkoumá zvony a jejich výzdobu)
vexilologie (zkoumá zástavy a prapory)

a další.

V širším slova smyslu jsou při historickém bádání nápomocny i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.