Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek z oblasti literatury potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky 
Фёдор Михайлович Достоевский, 11. listopadu 1821 – 9. února 1881) byl ruský spisovatel a filosof.
Ruský prozaik, jeden z největších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Vystudoval vojenské ženijní učiliště, zabývá se konstrukcí mostů. Byl členem tzv. petraševců, což byli utopičtí socialisté, kteří vystupovali proti carovi. Toto společenství bylo odhaleno a označeno jako protistátní. V roce 1849 byl za činnost v této organizaci spolu s dalšími členy této organizace odsouzen k trestu smrti, odveden na popraviště a v poslední chvíli omilostněn a poslán nejprve na čtyři roky do káznice a potom do vyhnanství na Sibiř. Teprve po 10 letech tělesných a duševních útrap, při nichž se mu prudce zhoršila i jeho choroba (padoucnice), se mohl vrátit do Petrohradu a znovu se věnovat literární činnosti. Po svém návratu se podílel na vydávaní novin Epocha a Vremja. Ke konci života byl velmi ovlivněn mysticismem.
Obsah |
[editovat] Díla
[editovat] Chudí lidé
1846, román v dopisech, touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav, snažil se vyložit jejich vnitřní svět a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
[editovat] Bílé noci
1848, lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
[editovat] Dvojník
1846, novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka
[editovat] Zápisky z mrtvého domu
1861, autobiografický román, svědectví o pobytu v omské káznici a o lidech, jež tam poznal. Zabýval se otázkou, proč se člověk stane zločincem a zda má vůbec následovat trest. Podle motivů tohoto románu později složil operu Z Mrtvého domu Leoš Janáček.
[editovat] Zápisky z podzemí
1864, publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.
[editovat] Zločin a trest
- Podrobnější informace naleznete v článku Zločin a trest.
1866, hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak je zabije obě (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) pouze jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí s vraždou. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kam ho Soňa doprovází.
[editovat] Idiot
1868, hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká.
Dostojevskij se stvořením knížete Myškina pokusil o téměř nadlidský úkol. Jako více soudobých autorů se snažil o vytvoření veskrze kladného hrdiny, o ztělesnění dobra v jediném člověku, zobrazení naprosté mravní čistoty a bezúhonnosti. Chtěl stvořit hrdinu, podobného svou „dobráckou“ povahou nejspíše Cervantesovu Donu Quijotovi, nebo dokonce až samotnému Kristu. Zobrazit „krásu, která nezná svou cenu“.
Tento úkol zvládl Dostojevskij s obdivuhodnou virtuozitou sobě vlastní. V románu Idiot je už od prvopočátku stavěna Myškinova povaha do ostrého kontrastu s tehdejší ruskou společností. Ta je v důsledku toho vystavena výrazné kritice. V Rusku v 19. století ve společnosti neexistovala střední vrstva, lidé se dali (téměř) striktně rozdělit na smetánku a „absolutní chudinu“. Kníže Myškin se dostává právě mezi nejvyšší společenské vrstvy (ostatně sám je knížetem, třebaže zchudlým a psychicky nemocným). S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí dokáže přesvědčit své okolí o prosté čistotě svého charakteru (aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval). Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává jedním článkem oné „vznešené společnosti“.
Pro své okolí se stane téměř nepostradatelným a nakonec je společností „pohlcen“. Jeho psychický stav se ovšem neustále zhoršuje a jako poslední rána osudu přichází vražda Nastasji Filippovny, nadpozemsky krásné, okouzlující, ale zároveň neobyčejně vnitřně sebetrýzněné a velice silné ženy, se kterou se měl oženit. (Je částí společnosti dokonce pokládána za nihilistku.) Tato událost zapřičiní jeho návrat do jeho dávného stavu, epilepsii, blízké idiotství. Kníže odjíždí zpět do Švýcarska na léčení a ačkoli vrah neujde trestu, můžeme mluvit o snad nejtragičtějším vyvrcholení příběhu, jaké mohlo nastat. Krása, zprvu tak silná a vítaná, je společností zničena, rozervána na kusy a nenávratně ztracena. Krása, jež (podle slov autora) měla „spasit svět“ je naopak světem zničena, potupena, zhanobena a zapomenuta.
O Idiotovi bychom mohli s klidným svědomím mluvit jako o kritickém realismu. Se stejnou dávkou jistoty ovšem můžeme říci, že velké množství různých prvků knihy náleží romantickému stylu, naturalismu a dalším literárním směrům 19. století, které Dostojevskij tak umně sjednocuje ve spletitém ději svého románu.
[editovat] Běsi
též Běsové - 1871-72; Hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíců, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo.
[editovat] Výrostek
1875, román, vykresluje morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, touží vlastnít milion, aby si ho nikdo netroufl urážet.
[editovat] Bratři Karamazovi
Poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša hledá víru. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor.
[editovat] Uražení a ponížení
Děj se odehrává v Rusku, v Petrohradě, v první polovině 19. století. Autor sám je jednou z hlavních postav – mladým nadějným spisovatelem Ivanem Petrovičem. Příběh začíná ve chvíli, kdy Ivan Petrovič pro sebe hledá podnájem. V deštivém počasí zavítá do kavárny, ve které se zrovna hosté hádají kvůli žebrákovi ohřívajícímu se u kamen, jemuž u nohou leží právě zemřelý pes Azorek. Stařec ve spěchu a zkroušen Azorkovou smrtí odchází a když se za ním Ivan vydá, stařec na ulici umírá. Pomocí lidí z okolí zjistí kde stařec bydlel, Ivan se tam vydá a byt si pronajme. Poté Ivan Petrovič vypráví o rodině Nikolaje Sergejeviče Ichmeňeva, u kterého Ivan vyrůstal a jež je pro něj jako otcem. Ichmeňěvovi bydleli na rozlehlém statku, kde si spokojeně žili až do té doby, než tam přijel hrabě Valkovskij, který v tamějším panství potřeboval zdatného správce za kterého si vybral Ichmeňeva. Ichm. svou práci bere vážně, pracuje svědomitě a s nadšením. Ich. měli dceru Natašu, mladou, krásnou a citlivou dívku, do které se Ivan zamiloval, ale Nikolaj Sergejevič mu ve vztahu s ní bránil, protože jako spisovatel měl nestálé zaměstnání a málo peněz. V té době poprosil hrabě Valkovskij Ichm. o výchovu svého syna Aljoši, který se mu na jeho vkus zdál příliš dětinský a citlivý, což se mu nehodilo pro jeho plány, jak získávat stále větší vliv na okolí a zvláště na osoby z vyšších kruhů. Za ten čas, co by Aljoša u Ichm., v okolí začali kolovat zvěsti, že Ichm. navádějí svou dceru Natašu, aby přinutila Aljošu se do ní zamilovat a získat tím Valkovského peníze. Hrabě se to dozvěděl, a protože v té době se už Aljoša a Nataša měli doopravdy rádi, v jeho očích se tyto zvěsti potvrdili a on v tom okamžení na Ichm. zanevřel, také z důvodu, že si pro Aljošu představoval jinou, bohatou nevěstu. Tak na Ichm. podá žalobu za zpronevěřené peníze, soud se táhne dlouhou dobu. Nikolaj Sergejevič, ač začal považovat Aljošu také za člena rodiny, přetrhá s ním veškeré styky, aby zamezil hraběti v šíření dalším pomluv, které si začal sám vymýšlet. Ichm. je uražen Valkovským, jelikož očernil jejich rodinou čest. Nataša se rozhodne s Aljošou utéct, za což ji otec nemilosrdně prokleje a zavrhne, řekne že ji nepovažuje za svou dceru, manželka Anna Andrejevna se kvůli zavržení trápí, snaží se ho narážkami přimět, aby dceře odpustil, ale otevřeně proti jeho rozhodnutí nevystoupí. Nataša žije s Aljošou v chudobě, protože Valkovskij mu přestal dávat výživné, mají pronajatý skromný byteček a z nedostatku peněz byli nuceni i nějaké věci prodat. Ivana Petroviče oba využívali jako svého zpovědníka a rádce, protože Aljoša byl ve svých citech nestálý, snadno se pro nějakou věc nadchl a z jiné znudil, ale byl čistého srdce. Tak připravil Nataše těžké chvíle v podobě častých záletů a popíjení s kamarády. Tyto problémy řešili mlčením a pláčem, prosbami o odpuštění, protože Aljoša vždy chtěl ulehčit svému svědomí a tak to Nataše hned vše řekl. Tyto spory jim pomáhal řešit také Ivan, ačkoliv ho to bolelo, protože Natašu stále miloval. Jednoho dne se za Ivanem do bytu přijde malá, špinavá a dotrhaná dívka Nelly, která si přišla pro knihy, které tam zanechal onen mrtvý stařec. Nelly se zalekne, ale následující den tam přijde znovu a Ivanovi se podaří zjistit, že stařec byl její dědeček. Přes její obrovskou nedůvěru a strach z cizích lidí se s ním spřátelí, i když mu nechce říci o sobě nic bližšího. Jednou ji tajně sledoval a když zjistil, že ji využívá stará odporná paní Bubnovová, u které žije, rozhodne se malou Nelly s pomocí svého známého Masloboje zachránit a odvede si ji k sobě domů. Nelly neví, jak se k němu má chovat, protože před ním na ni nikdo hodný nebyl a pořád mu nabízí, že mu bude pomáhat v domácnosti za to, že se o ni stará. Navíc byla Nelly nemocná padoucnicí, trpěla záchvaty a horečkou, které trvaly i několik dní. Volal k ní staršího doktora, se kterým se Nelly skamarádila. Za Ivanem nyní často přicházeli návštěvy, od kterých stejně jako od Ivana se dozvídala o osudech Nataši, se kterou zatím z neznámého důvodu soucítila, a nenáviděla za to také Ichm. a hraběte Valkovského.
Po nějaké době, co Natašou a Aljošou hrabě opovrhoval, totiž opět začal Aljošovi platil, začal s ním rozmlouvat o jeho životě, a jednou, zcela nečekaně, přijel do jejich bytu aby si s nimi promluvil. Začal je prosit o odpuštění za to, že se s nimi nestýkal, mluvil v okrasných, dlouhých větách a ujišťoval Natašu, že ji uznává a přeje jim brzkou svatbu. Tím ovšem nesledoval nic jiného, než že Aljoša podiven nad otcovým chováním, začal se s ním opět stýkat a jezdit s ním na návštěvy do vyšších kruhů společnosti. Čím dál více si získával Aljošu na svou stranu, seznámil ho s bohatou a ušlechtilou Káťou. Od té doby Al. srdce kolísalo mezi dvěma ženami. Aljoša si jeho záměry odpoutat ho od Nataši neuvědomoval, a i když Ivan upozorňoval, že za náhlou změnou jeho chování se bude něco skrývat, Aljoša ho neposlouchal a Nataša se to snažila přehlížet. Jenže Aljoša stále více mluvil o Kátě a přál si, aby se spolu s Natašou seznámily. V té době si už Nataša uvědomovala, že Aljošu ztrácí, protože byl plně okouzlen novým, neokoukaným vztahem ke Kátě. Alojšův otec pozve Ivana Petroviče na večeři a , kde mu doporučuje, aby se zasadil o brzký rozchod Nataši a Alojši, jinak to může mít pro Natašu nedozírné následky, o které se sám zasadí. Podnapilý Valkovskij otevře svou zkaženou duši Ivanu Petroviči. Prozradí mu že opovrhuje společností, ve které žije, ale která mu dodává opojný požitek slávy, pozornosti žen, které zneužívá ke svým cílům. I. P. ho odsoudí jako povrchního člověka bez kousku citu, načež odchází. Po pár dnech odjíždí Aljoša s Káťou do Moskvy, ale slibuje si, že se co nejdříve potom vrátí podívat se k Nataše. Nataša si vše řádně promyslela a rozhodla se Aljošu přenechat Kátě, protože jí bylo jasné, že se za ní z Moskvy už nevrátí. Když k ní přišla na návštěvu Káťa, obě dvě si rozuměli i beze slov, a domluvili se, že pro Al. bude lepší zůstat s Káťou. Potom, co Káťa odešla, se s ní Aljoša loučil jakoby jen na pár dní a Nataša na sobě nedala nic znát, nechtěla ho zbytečně rozrušovat. Když takhle sklíčená a sama zůstala Nataša v prázdném bytě, přišel Valkovskij, který ji nesl peníze, které soudně vyhrál na Ichm., protože chtěl udělat velké gesto, aby odpoutal pozornost od Aljoši a věděl, že by ji Ichm. nikdy nepřijal zpět. Když mu Nataša řekla, že vše o jeho intrikách ví, že ví o tom jak je oklamal a že jím opovrhuje a že ji nehorázně ponížil, hrabě, ač překvapen se jí do očí vysměje a i s penězi odešel. V té chvíli přišel Ivan utěšit Natašu, a když zjistil, co se stalo, rozběhl se domů za Nelly. Jak se mu totiž podařilo zjistit, Nelly s její matkou procházeli podobným osudem: Nellyina matka se zamilovala do nějakého muže, s nímž odjela do ciziny a kde ji obral o veškerý jejich majetek, který patřil jejímu otci. Ten ji za to proklel . Nellyina matka žila s tím dotyčným mužem, ale později lásky z mužovi strany opadla. Využil jejího přátelského vztahu se svým bývalým milím Heinrichem a ve vysokém stupni těhotenství ji vyhodil na ulici. Poté žila u Heinricha, který později zemřel na chorobu.Po jeho smrti se vrátila do Petrohradu, aby prosila otce za odpuštění, otce hledala a nakonec ho potkala na ulici, když šla se svou dcerou Nelly . Poznala ho podle jeho psa , on jí neodpustil a tak se snažila o to, aby měl rád aspoň její dceru. Byla totiž smrtelně nemocná a tak chtěla dceru zabezpečit. Až když Nellyina matka umírá, vystrašená Nelly donutí svého dědečka aby se s ní šel rozloučit, avšak přicházejí pozdě, ona je už mrtvá. To bydlely v bytě u Bubnovové, která ji nutila žebrat. Tímto pohnutým osudem se Ivan chystal obměkčit Ichm. srdce. I když se Nelly zdráhala, nakonec k Ichm. šla a vše jim vypověděla. Ichm. který už dříve chtěl Nataši odpustit, si najednou uvědomil následky a rozhodl se k Nataše zajít. V tom se však otevřeli dveře a Nataša, celá rozčílená a unavená vběhla dovnitř. Všichni se usmířili a do rodiny přijali i Nelly. Po tak velkém citovém vypětí, kdy Nelly musela vzpomínat na všechny zlé časy, se Nelly roznemohla a dlouhou dobu stonala. Doktorovi i Ivanu Petroviči bylo jasné, že umírá na slabé srdce, ale ona se to před Ichm., který si ji nejvíc oblíbil snažila zlehčovat a tajit. Za několik měsíců, Nelly umírá. Ivan Petrovič od svého známého Masloboje, který mu dříve pomohl Nelly zachránit, se dozvídá, že pro hraběte kdysi hledal nějakou ženu s dítětem, která ho mohla usvědčit z otcovství a tím mu znemožnit chystaný sňatek s mladou a bohatou šlechtičnou. Tou ženou byla Nellyina matka s Nelly. I když Nelly měla možnost za hrabětem jít a dát mu dopis od její matky a snad z toho mít nějaké výhody, pro svou nenávist k němu ho proklela a raději žila v chudobě, než aby se s ním setkala. Po Nellyině smrti si v zahradě Nataša čte dopis od Káti, která ji ubezpečuje o Aljošově štěstí a spokojenosti. Když si dopis přečte Ivan, shodnou se na tom, jak by vše mohlo být krásné a jednoduché, kdyby bývali mohli být spolu…
[editovat] Deník spisovatele
1873, 1876–77, 1880–81, rozsáhlý komentář doby a jejích problémů.
Překládal Balzaca, jeho překlady nejsou považovány za příliš kvalitní.
[editovat] Odkazy
Ljubov Dostojevská - Dostojevskij, jak jej líčí jeho dcera, Praha 1922 Dějiny ruské literatury, II. díl, Svoboda 1948, překlad z ruského originálu R. Parolek, J. Honzík - Ruská klasická literatura, Svoboda, 1978 František Kautman - F.M. Dostojevskij, 2004
